Mallorca by mohla nést mnoho názvů: ostrov pomerančů, cyklistů, větrných mlýnů, mořských plodů, koz a krásného počasí. Neustále mě překvapuje, jak je každý ostrov jiný. Ačkoliv má Mallorca hory a moře, což mají i ostatní ostrovy, stejně se liší. Mallorca nabízí písčité i kamenité pláže pro ty, kteří rádi odpočívají u moře. Hned vedle pláží řady restaurací s mořskými plody pro ty, kteří si užívají španělskou kuchyni. Ve vnitrozemí hory, s neuvěřitelnými výhledy na celý ostrov a skály pro všechny nadšené cestovatele.
Jak jsem již zmínila, Mallorca je ideální ostrov pro nadšené cyklisty. Je jedno ve které části ostrova se právě nacházíte, vždy tam narazíte na cyklisty. A nakonec pomeranče. Na Mallorcu jsme letěli teď na jaře, v týden jarních prázdnin, kdy je zrovna hlavní období pomerančů. V každé zahradě rostly stromy osypané pomeranči. A nikdo je nesbíral! Pomeranče často ležely bez povšimnutí pod stromy.
A hlavní: v titulku zmiňuji sladkou vůni, což je věc, která nás na ostrově uchvátila asi ze všeho nejvíce. Nevím přesně, k čemu bych ji přirovnala. Taková letní, citrusová vůně, ze které jdou cítit květiny či nějaké rostliny. Cítili jsme ji ale pouze ve vnitrozemních horách a o to více jsme se do nich těšili.
Z Česka jsme vyjížděli okolo desáté hodiny, takže jsme krátce po poledni dojeli do Vídně. Celou cestu šíleně foukalo. Jak v Česku, tak v Rakousku. O to více jsme se těšili na teplou Mallorcu. Až za tmy jsme přistáli na té "teplé Mallorce", kde foukalo asi tak stejně jako u nás. Byla jsem ale v naprostém šoku! Nevěděla jsem přesně co od ostrova čekat, ale i přes silný vítr bylo cítit teplo a všude rostly palmy.
Před letištěm jsme nastoupili do autobusu, který nás dovezl k půjčovně aut. Pak už jsme v našem autě konečně jeli na naše ubytování poblíž městečka Muro. Z Palmy (hlavní město Mallorcy) to byla asi hodina cesty.
Ti co už některé z mých článků četli vědí, že když si dá taťka kafe, máme krásné počasí. Vzhledem k tomu že měl taťka poslední kafe ve Vídni na letišti, hned za Palmou začali padat kroupy a objevily se i blesky.
Tím ale dlouhá cesta na ubytování nekončila. Bylo naprosto nemožné se vyznat v malých uličkách. Všude byla tma a okolo našeho ubytování byla nekonečná síť drobných cest, ve kterých se nevyznala ani naše navigace. Nakonec jsme ale ubytování našli, popovídali si s vlastníkem našeho ubytování a i vynechali večeři, protože nás cesta nesmírně zmohla.
Včerejší cesta nás znavila natolik, že jsme druhý den se vstáváním nijak nespěchali. Protože jsme předchozí den vynechali večeři, rozhodli jsme se na snídani najít nějakou kavárnu. Sbalili jsme si všechny věci, vymotali se všemi těmi uličkami na hlavní silnici a dojeli do vedlejšího města Can Picafort. Neodolali jsme a ještě před snídaní se podívali na pláž. Hrozně foukalo, takže jsme tam moc dlouho nevydrželi a vydali se hledat kavárnu. Byli jsme ale dost překvapení. Celé městečko bylo zastavené hotely, restauracemi a kavárnami. Všechny ale byli zavřené, výlohy zalepené novinami a celé město působilo mrtvě.
Přece jenom jsme ale kavárnu našli, v ulici s vysokými palmami a vybrali jsme si zřejmě tu úplně nejlepší! Protože během pobytu na Mallorce jsme ji navštívili ještě několikrát. Nabídka snídaní byla obrovská: croissanty na sladko i na slano, vajíčka na všechny způsoby, bagety, sandwiche a toasty obložené salámy, vyjíčkem, sýry, saláty a zeleninou, wafle a palačinky. K tomu všemu pomerančový džus a velmi příjemná, usměvavá servírka.
Výborná snídaně způsobila dost pozdní odjezd do města Sa Calobra, kde jsme měli navštívit soutěsku Torrent de Pareis. Nejprve vám ale musím popsat, jak vypadá cesta do hor. Jestliže vám navigace ukáže cestu dlouhou 40 minut, přičtěte alespoň 20 minut. Nejprve nás cesta vedla úzkými uličkami v městech s drobnými domečky a políčky. Španělská architektura je nádherná! Domky jsou malé, se zahradami s pomeranči a výhledem na hory nebo moře. I přes to, jak úzké uličky jsou, cyklisté jedou ve skupinách vedle sebe, jakoby jim to tam patřilo. Pak jsme ale vjeli na serpentýny do hor. Jakoby nestačili prudké zatáčky a auta v protisměru. Vůbec nechápu kde se vzalo tolik cyklistů ale šlapalo jich tam do kopce desítky. A vůbec je netrápila auta a kamióny na silnici. Vesele si jeli vedle sebe a zabírali tak celou silnici. Nemáte ale na výběr a autem musíte jet rychlostí nejpomalejšího cyklisty.
Po nekonečné cestě jsme zastavili na parkovišti v Sa Calobra a vydali se k soutěsce Torrent de Pareis. Došli jsme ale pouze k zavřené bráně s cedulí, oznamující že je soutěska zavřená. To je hrozná škoda, protože soutěska je nádherná! Tak jsme se prošli kolem moře a řešili co dál. Na mapě jsme našli jezero Emmbasemment de Cúber.
I přes velmi silný vítr to byla nádherná, asi 5 kilometrů dlouhá procházka. Jezero má průzračnou modrou vodu a je obklopené vysokými horami. Přímo vedle jezera se totiž nachází nejvyšší hora Mallorcy - Puig Major (1436 m.n.m.)
Na konec dne jsme dojeli do města Alcudia, což je v létě město plné turistů. My jsme ho ale měli celé pro sebe. Prošli jsme se kolem moře a skončili v restauraci na večeři.
Ráno jsme vstali podobně jako předchozí den a s vidinou výborné snídaně jeli do města Can Picafort. Tam jsme ale bohužel zjistili, že naše oblíbená kavárna má zavřeno. Takže jsme si koupili v supermarketu pečivo a tou stejnou silnicí jako předchozí den jeli parkoviště nad městečkem Lluc. Po rychlém kafi jsme se vydali na cestu. Sice bychom rádi šli na tu nejyšší horu, a ne na druhou. Ale na nejvyšší hoře Puig Major se nachází vojenská základna a je tam zákaz vstupu.
Vstup na cestu je placený. Došli jsme tedy k budce, ze které byl skrz okýnko silně cítit alkohol. Přivítal nás veselý pán, poradil nám nejlepší cestu nahoru a další pěkná místa na Mallorce. Vyprávěl nám jak žil v Česku, ale jediné co si v češtině pamatuje jsou slova pivo a slivovice. Ukázal nám na mapě i několik míst, které nám doporučuje na Mallorce navštívit.
Cesta vedla nádherným borovicovým lesem s malými palmami. Vždy když se les otevřel, naskytly se nám neuvěřitelné výhledy na vysoké skály. Jinak ale cesta lesem byla dost dlouhá. Vedla do prudkého kopce po kamenech. Konečně jsme ale vyšli ven z lesa a asi to budu opakovat pořád dokola, ale ten výhled! Vystoupali jsme do úrovně okolních skal, které na mě působily jako z jiného světa. Za nimi se rozprostírala nekonečná rovina s městečky a zemědělskou půdou.
Dál už jsme stoupali po velkých kamenech. Před námi už jsme viděli cíl ale byl ještě hrozně daleko a vysoko. Cestu nám zpestřila návštěva jeskyně, do které vedly kamenné schody. Uvnitř se ukrývala studánka s ledovou vodou. V jeskyni byla zima, že se nám kouřilo od pusy.
O pár kamenů dál jsme narazili na kozu s kůzlátkem. Byli jsme jim opravdu blízko a naše přítomnost jim nijak nevadila. Kozy a ovce byli vlastně úplně všude.
Po dvou hodinách jsme se konečně dostali na vrchol a opět musím zopakovat že výhledy byli k nezaplacení. Pod námi leželo jezero, které jsme předchozí den obcházeli a hned naproti jsme koukali na vojenskou základnu na protější hoře. V dálce jsme viděli pobřeží, lesy a pole. Snědli jsme veškerou svačinu a radši šli hned dolů, protože se začali blížit tmavé mraky. Cesta dolů byla mnohem horší, než ta nahoru. Nejdřív jsme klesali po velkých kamenech na rovinku, kde se na paloučku pásli kozli. Potom jsme museli lést dolů z malé skalky, než jsme se dostali zpátky na cestu lesem, kterou jsme šli nahoru.
Prošli jsme kolem již zavřené budky a šli opět do bufetu kde si taťka dal kafe. Kousek od nás seděl pan prodavač z rána s pivem v ruce.
Do navigace jsme zadali město Platja de Muro. Sice nám ukazovala cestu dlouhou 30 minut, jeli jsme ale asi hodinu. Těšila jsem se na běh v parku Natural de s Albufera. Na zavřené bráně ale byla připevněná cedule, oznamující zákaz běhu. Proběhla jsem se proto kolem moře, jezera Lago Esperanza a při západu slunce proběhla celým městem. S rodiči a bráchou, kteří se procházeli po pláži, jsme se sešli před rybí restaurací. Já ani brácha sice moc ryby nemusíme, ale jakmile taťka při vstupu viděl v mrazáku obrovskou rybu, bylo rozhodnuto. Ryba byla minimálně pro dva lidi, takže taťka mrkl na mamku a koupil ji. My s bráchou raději zůstali jen u kuřecího. Ještě než číšník přinesl hlavní chod, přinesl nám předkrm v podobě malých hrníčků s dýňovou polévkou a chlebem. Potom vedle našeho stolu položil ještě jeden, menší, stolek, na který položil velký plech s rybou, kterou obral, nakrájel a servíroval. Jídlo bylo výborné a bylo ho hrozně moc, že už jsme nemohli nic ani vidět.
Ráno jsme opět nijak zvlášť nespěchali, já jsem se stihla i ráno proběhnout okolo našeho ubytování. Nasbírali jsme si pár pomerančů a vyjeli do naší oblíbené kavárny, která už naštěstí měla otevřeno. Po další výborné snídani v podobě toustů a croissantů jsme jeli na další krásný výlet. Tentokrát jsme nejeli do vnitrozemí, ale na severo-východní pobřeží ostrova. Zaparkovali jsme na úplném kraji města Alcudia a odsud už pěšky pokračovali cestičkou kolem moře. Dívali jsme se na ostrov s majákem, procházeli okolo bunkru z 2. světové války a pak už jen stoupali na útes ze kterého tohle vše viděli z výšky. Nakonec cesta vedla lesem s borovicemi a palmami. Nikdo z nás nikdy neviděl les, ve kterém rostly palmy. Proto nás cesta úplně fascinovala.
Po příjemné široké cestě lesem už jsme začali klesat po úzké nenápadné cestičce, která se nakonec změnila v skalku, která byla třeba přelést. Nebylo to ale nic, co by se nedalo zvládnout. A hlavně to absolutně stálo za to. Pláž se nachází pod velkým útesem, na kterém jsme ještě před chvílí také stáli. Byla úplně prázdná, což se v létě jen tak nestane. Takže jsme samozřejmě neodolali a museli vyzkoušet vodu. Letním koupáním bych to úplně nenazvala, spíše se jednalo o takové otužování. Přece jenom bylo příjemné se na jaře vykoupat v moři. Teplota vody sice moc vysoká nebyla, zato sluníčko nabývalo na síle tak jsme jen leželi na písku a nahřívali se.
Cesta zpátky vedla tou stejnou trasou a dohromady měla přibližně 11 kilometrů.
Ráno jsem se opět proběhla, tentokrát parkem v Can Picafortu. Park se mi ale nijak zvlášť nelíbil, protože se nacházel mezi velkými silnicemi a byl plný pavučin. Tak jsme se všichni přesunuli do naší oblíbené kavárny na snídani. Odtud jsme vyjeli na jedno z nejznámějších a nejnavštěvovanějších míst Mallorci - maják Far de Formentor. Až k němu je možné dojet autem. Nebo alespoň na jaře je to možné. Když jsem viděla fotky z léta, auta stojí v kolonách a čekají, až se na ně dostane řada. Parkoviště okolo majáku je opravdu malé. Maják je pěkný a výhledy z něj ještě hezčí. Ale přece jenom, dle mého názoru, jsou na Mallorce i hezčí místa.
Autem jsme přejeli o kousek dál k vyhlídce Mirador d es Colomer. Zaparkovali jsme kousek od ní ale nejprve jsme vyrazili na vysoký kopec, na kterém se nachází věž Talaia d Albercutx. Původně jsme plánovali jít pěšky ale nějakým způsobem se stalo, že jsme nahoru s bráchou byběhli. Jedná se o asi 2,5 km s převýšením 260 m. A výhled z věže!! Je možné vidět moře z obou stran ostrova, celý poloostrov Pollenca, vysoké útesy ohraničující tento poloostrov a v úplné dálce vysoké hory vnitrozemí.
Přiznávám se, že na věž jsem nevylezla. Ale vzhledem k velikosti samotné hory si myslím, že tam výhled nebyl jiný. Dolů už jsme šli pěšky a jen si užívali nádherné výhledy. Až do chvíle, než jsme došli k našemu autu, které mělo za stěračem lísteček. Na něm byla napsaná SPZ nějakého auta se vzkazem, že do nás toto auto nabouralo. Netrvalo dlouho, než jsme zjistili že toto konkrétní auto stojí za námi a chystá se odjet. Když jsme jim vzkaz ukázali a ptali se jich co se stalo, dělali že nerozumí. Na autě jsme sice měli malý škrábanec u kterého jsme si nebyli jistí jestli už tam předtím nebyl. Nechali jsme to tedy být a šli dál na vyhlídku Talaia d Albercutx. Výhledy byly opět krásné, i když podobné jako od věže.
Na rozloučenou jsme se zastavili na kraji našeho městečka Can Picafort, kde jsme si prošli kousek pláže, nasbírali mušličky a celkově se rozloučili s Mallorcou.
Na Mallorcu jsem jela bez jakéhokoliv očekávání, protože kromě její lokace ve Středozemním moři jsem o ostrově nic nevěděla. Proto jsem byla ze všeho naprosto překvapená a uchvácená. Mallorca je neuvěřitelně rozmanitá. Jak jsem již psala v prvním odstavci, ostrov nabízí od všeho něco. Hrozně se mi líbila pohoda, která na ostrově panovala. Zřejmě to bylo tím, že jsme na ostrově byli mimo sezónu. Ale úplně si dokážu představit, bydlet v nějakém malém městečku, pěstovat na zahradě pomeranče a na snídani chodit do nějaké příjemné kavárny. První den sice trochu foukalo ale ostatní dny jsme měli obrovské štěstí na počasí. To je asi další důvod, proč se nám dovolená tak vydařila. Navštívit Mallorcu rozhodně doporučuji, s jakýmkoliv účelem. Rozhodně jsem na Mallorce nebyla naposledy :)
Minulý týden jsem strávila nádherné 4 dny ve Slovinsku a 1 den v Itálii, v rámci odborné exkurze se školou. Exkurze se účastnilo přes padesát lidí, včetně žáků, učitelek a paní průvodkyně. Už na začátku zmíním mé dvě spolužačky - Soňu a Anežku, se kterými jsem trávila nejvíce času.
Mallorca by mohla nést mnoho názvů: ostrov pomerančů, cyklistů, větrných mlýnů, mořských plodů, koz a krásného počasí. Neustále mě překvapuje, jak je každý ostrov jiný. Ačkoliv má Mallorca hory a moře, což mají i ostatní ostrovy, stejně se liší. Mallorca nabízí písčité i kamenité pláže pro ty, kteří rádi odpočívají u moře. Hned vedle pláží řady...
Rok 2023 byl neuvěřitelný a nechápu že už je konec. Jak je možné že utekl tak rychle!? Stihla jsem toho opravdu hodně a ráda bych se ohlédla za všemi cestami a výlety, které jsem absolvovala.
Ve čtvrtek jsme se s moji kamarádkou Johankou domluvily, že bychom v sobotu 18. listopadu mohly vyrazit na výlet. Koukly jsme se na mapu, na idos, na počasí a vše svědčilo tomu, že je to dobrý nápad.
17.9. ve 13 hodin, jsme autobusem vyjeli na dlouhou cestu do Velké Británie. Výlet byl se školou, proto jsem mohla uprostřed září jet pryč a musím říct, že to opravdu stálo za to. Museli jsme se dostat do francouzského přístavu Calais, odkud nám v 6:40 ráno plul trajekt do anglického Doveru. Celou cestu do Francie jsme prospali, protože se...
Prázdniny máme sice všichni nabité, ale našli jsme si čtyři volné dny na krátký úsek Stezky Českem. Jako vždy jsme šli já, taťka, Evžen a Arnošt. Na tuto cestu se k nám přidal brácha, krosna Gertruda a naši dva kamarádi Lubor a Tomášek. Nevzali jsme si toho s sebou moc. Čekali jsme že bude teplo, takže oblečením jsme šetřili....