Bláznivé počasí, dvoupatrové autobusy, bílé útesy a středověké město - Anglie během 4 dní
17.9. ve 13 hodin, jsme autobusem vyjeli na dlouhou cestu do Velké Británie. Výlet byl se školou, proto jsem mohla uprostřed září jet pryč a musím říct, že to opravdu stálo za to. Museli jsme se dostat do francouzského přístavu Calais, odkud nám v 6:40 ráno plul trajekt do anglického Doveru. Celou cestu do Francie jsme prospali, protože se jelo přes noc. Ráno jsme podle SMS od operátora zjistili, že jsme jeli přes Německo, Nizozemí a Belgii.
Až si budete prohlížet fotky, neděste se množství lidí na nich. Školního zájezdu se účastnilo asi 50 lidí, takže často bylo nemožné vyfotit fotku bez nich.
1. den - Londýn, dopravní prostředky, Tower bridge...
Když se v 5 ráno celý autobus rozsvítil, všichni byli rozespalí a nevěděli co se vlastně děje. Paní průvodkyně nám hned vysvětlila, že nás čeká pasová kontrola. Všichni jsme nejprve ukázali pas francouzskému úředníkovi a ten nás pak pustil za těmi anglickými. Ti se nás ptali na různé otázky typu kam jedeme, s kým jedeme, co tam budeme dělat a podobně. Nemusí to ale tak být vždy. Například mojí kamarádku Káťu zaskočili otázkou "Are you ok?" Na trajektu jsme se v rámci možností dali do pořádku, nasnídali se a pak už si jen užívali pohled na vycházející slunce s Doverskými bílými útesy. Nastoupili jsme po dvou hodinách zpět do autobusu a vyjeli na sever, do Londýna. Řidiči nás vysadili u O2 arény, o které se ale více rozepíšu u posledního dne.
U O2 arény jsme nastoupili na Clipper. To je loďka jezdící po Temži. Slouží jako doprava pro turisty mezi památkami a břehy Temže. Vzhledem k tomu že většina památek se nachází u vody, mohli jsme vidět Big Ben, Westminster, podplouvali jsme pod Tower Bridge, London Bridge i Millenium Bridge. Od O2 areny jsme jeli na zastávku Westminster pier.
Big Ben jsme rychle obešli a opět se k němu vrátili poslední den. Pod London Eye jsme měli rozchod. Polovina zájezdu šla na kolo. Já tedy nešla, ale co jsem slyšela od lidí co na něm byli, nešlo moc o co stát. Normálně jsou asi nádherné výhledy, ale neměli jsme úplně hezké počasí. London Eye bylo až do roku 2022 nejvyšší kolo v Evropě. Do roku 2006 dokonce i nejvyšší na světě. To všechno s výškou 135 metrů. Na kole se nachází 32 kabinek, do každé kabinky se vejde až 30 lidí. Jedna otočka na kole trvá asi 30 minut. To je hodně třicítek. Jinak ale kolo s třicítkami nemá nic společného. Bylo postaveno na výročí konce tisíciletí. Oficiálně se otevřelo 31.12. 1999, a pro veřejnost se otevřelo až v květnu roku 2000.
Mezitím co se někteří vozili na London Eye, vyrazily jsme s Káťou hledat oběd. Zašly jsme do Marks and Spencers a byly jsme překvapené vlastně úplně vším. Hned u vchodu byl regál plný nakrájeného čerstvého ovoce. Vedle byl dlouhý regál s předem připravenými saláty, těstovinami, rýží nebo sushi. Ceny těchto potravin se pohybovalo mezi 2 až 6 librami. Což se nám na první pohled zdálo moc, ale brzy jsme pochopily že jsou to normální ceny. Když jsme viděly všechny brambůrky a sladkosti, šla nám z toho hlava kolem. Všeho bylo hrozně moc, ve velkých baleních a většina nám byla neznámá. A cenově se pohybovali velmi výhodně. Balení Reeses za 85 pencí, v přepočtu asi 23 korun. Nebo Pringles za 1,50, v přepočtu 42 korun.
Od London Eye jsme prošli parkem South Bank až k Millenium Bridge, což je další stavba, postavená na výročí nového tisíciletí. Je to visutý most pro pěší dlouhý 325 metrů. Jsou z něj krásné výhledy jak na moderní mrakodrapy, tak na starou katedrálu svatého Pavla (St Benet Paul's Wharf).
Vrátila bych se k mrakodrapům, protože mají opravdu vtipné názvy. Své přezdívky získali podle svého tvaru. Okurka (The Gerkin), Struhadlo (The Cheese Grater), Vysílačka (Walkie-Talkie), Střep (Shard of Glass). Poslední zmíněný je zároveň nejvyšším mrakodrapem nejen v Londýně, ale i v celé Velké Británii. Je vysoký 310 metrů a má 95 pater.
Po Millenium Bridge jsme došli až již zmíněné Katedrále svatého Pavla. Katedrálu kterou vidíme dnes ale není původní. Ta v 17. století shořela, a hned do dvou let se začala stavět nová, dnešní. Je možné se podívat i dovnitř katedrály, za 7 až 17 liber. My jsme katedrálu pouze obešli, a Doubledeckerem dojeli k Tower Hill.
Toweru se říká celým jménem Palác a pevnost Jeho Veličenstva, Tower of London. Panovníci už ale pevnost dlouho nepoužívají. Naposledy ji obýval Jakub I. v 16. století. V dnešní době se v Toweru nachází britské korunovační klenoty a s průvodcem je možné se na ně podívat. My jsme se ale opět na palác jen podívali z venku, a mířili k Tower Bridge.
Tower Bridge je visutý most, který se zvedne, když pod ním projíždí vysoká loď. My jsme zrovna měli to štěstí, že jedna plachetnice po Temži plula. Když se v dálce objevila loď, začaly houkat sirény které zastavily všechen provoz na mostě. Potom se část mostu začala zvedat, trvalo to tak dvě minuty. Jakmile loď proplula, most se vrátil do původní polohy a zelené semafory opět dovolily autům a chodcům most používat. Most byl postaven v 19. století. Byl potřeba most vedle London Bridge, pod kterým bude dostatek prostoru pro vysoké lodě. Díky své jedinečnosti se stal symbolem Londýna. Hrozně nás bavil pán, který měl velmi důležité zaměstnání. Celý den, od rána až do večera, stál pod Tower Bridge a velmi hlasitě volal "Upstairs to the bridge." Stáli jsme kousek od něj asi půl hodiny a už nám z něj šla hlava kolem.
Od Tower Bridge jsme už šli na metro a jeli na naše ubytování (k metru se také vrátím u posledního dne). Nikdo nevěděl, kde vlastně budeme spát. Vystoupili jsme z metra někde ve čtvrti Barking. Když jsme čtvrtí procházeli, báli jsme se o své věci a věděli jsme, že sami ven nikdy nepůjdeme. Nevím přesně čím to bylo, ale tato část města působila hrozně strašidelně. Ubytování ale jinak bylo velmi příjemné.
2. den - Oxford a Windsdor
Ráno jsme vstali brzy a hned šli na výbornou snídani. Kromě čerstvých croisantů a muffinů jsme si dali toasty s ovocnými marmeládami všeho druhu, ovocem, různé džusy nebo horkou čokoládu a kafe. Asi o půl osmé jsme naším autobusem vyjeli z Londýna do Oxfordu. Kvůli kolonám v Londýně jsme jeli asi 2 hodiny. Už cestou jsme pozorovali pěkné typické britské dvojdomky. Autobus nás vysadil v centru, akorát se samozřejmě jednalo o český autobus, který měl dveře do silnice. Rychle jsme vyskákali opatrně do silnice a už se kochali nádhernými středověkými budovami.
Obešli jsme celé centrum města. Viděli jsme všechny známé kampusy, univerzitu, kostely a nádherné budovy. Oxford je velmi staré město. První klášter zde byl založen už v 8. století. Kromě známe univerzity se zde nachází i 17 středních škol. Město jako by vypadlo z knížek J.K. Rowlingové, z Harryho Pottera. Což není náhoda, protože paní Rowlingová se Oxfordem inspirovala. Prošli jsme zastřešeným marketem, což jsou malé, různě vypadající obchůdky pod jednou střechou.
Město má nádhernou atmosféru. Vše působí neuvěřitelně čistě a tak nějak vzdělaně. Kdybych se měla někdy přestěhovat do Británie, vybrala bych si Oxford.
Známou památkou, kterou jsme navštívili je univerzitní kostel Panny Marie. Ten zvoní vždy na začátku a na konci univerzitního roku. V 17. století, v době anglické občanské války, se střílelo i v oblasti kostela. Proto je možné i dnes vidět stopy po střelbě. Procházeli jsme také kolem Magdalen Collage, což je nejznámější univerzita v Oxfordu.
Přešli jsme také most, vedoucí přes řeku Cherwell. Studenti se často živí tím, že po ní vozí turisty na loďkách.
Tento den jsme měli i prostor na nakupování. Obě jsme s Káťou měly pár věcí, které jsme si chtěli koupit. Ačkoliv nejsem úplně nakupovací typ, do obchodů jsem se těšila. Celé obchodní centrum se od těch českých lišilo úplně ve všem. Sice bylo zastřešené, ale ne uzavřené. Všude profukoval čerstvý vzduch, bylo světlo a chodby byly velmi prostorné a čisté. Ceny oblečení i knížek, které jsme si kupovaly, nám nepřipadaly nijak levnější, ani dražší. Hlavně jsme se s Káťou ráno omylem spletly. Celý den jsme počítaly, že 10 liber je 150 korun místo 300 korun. Došlo nám to až večer.
Odpoledne jsme přejeli do Windsdoru, což byla asi hodina cesty autobusem. Nejprve jsme se podívali na Windsdor bridge, který rozděluje města Windsdor a Eton. Dále jsme městečkem pokračovali k dominantně Windsdoru, a to je Windsdorský hrad. Jedná se o druhý největší obývaný hrad na světě. Hned po našem Pražském hradě. My jsme se bohužel na hrad podívali opět pouze z venčí. U vchodu stáli ozbrojení policisté, takže nás napadlo, jestli se uvnitř zrovna nenachází nějací vzácní hosté. Proto jsme nahlédli do okolních uliček a do obchodů.
Zarazili jsme se u malého obchůdku s obrovskými donuty. Stáli jsme u vitríny alespoň 10 minut. Některé byly zdobené berevnými polevami, některé plněné čokoládou... Za jeden donut totiž chtěli 4 libry, což je nějakých 120 korun. Tak jsme si ho s kamarádkou Týnkou nakonec koupily napůl. A byla to opravdu výhodná koupě, protože byl výborný. A oběma nám stačila jen polovina, jak byl velký.
Večer jsme se vrátily na ubytování, snědly salát co jsme si koupili v Tescu a poměrně unavení hned usnuly.
3. den - Seven Sisters, Brighton a britské počasí
Ráno jsme se jako předchozí den skvěle najedli a nasedli do autobusu. Tentokrát jsme však jeli na jih ostrova, k pobřeží. Když se řekne jižní pobřeží, někteří si představí písečné pláže, palmy a teplo. To platí pro jižní Evropu ale rozhodně ne pro Velkou Británii. Jih Anglie je velmi známý svými křídovými útesy. Již jsem se zmínila o Doveru a jeho útesech, které jsme viděli z trajektu. Seven Sisters se nachází asi 100 kilometrů západně od Doveru.
Autobusem jsme dojeli na parkoviště přímo k útesům. Z tohoto parkoviště je to už opravdu jen asi 500 metrů do mírného kopce na vyhlídku. Ti co moje články čtou pravidelně vědí, že miluji přírodu, skály a výhledy. Po dvou dnech ve velkých městech to byla velmi příjemná změna, podívat se na nádhernou a neznámou přírodu. Měla jsem pocit že se konečně můžu pořádně nadechnout. Pohled na protější skály byl dechberoucí. Bylo to něco úplně jiného, než jsem viděla do teď.
Sešli jsme poté od parkoviště po schodech na pláž k moři. Odtud jsme viděli jak útesy na kterých jsme stáli, tak protější útesy na které jsme se dívali z výšky.
Útesů je ale osm, tak proč název sedm sester? Podle legendy se zde zabydlelo sedm sester. Každá sestra si postavila dům v údolíčku mezi jednotlivými útesy, kterých je rovněž sedm.
Po Seven Sisters jsme jeli necelých 40 minut do Brightonu. To je další přímořské město, známé hned z několika důvodů. Hned jak jsme do Brightonu přijeli, viděli jsme dlouhé Brighton pier, což je dlouhé molo plné zábavních atrakcí. Nachází se na něm horské dráhy, kino a několik restaurací nebo stánků s jídlem. Jako jsem už u pár památek psala a ještě to párkrát zmíním, není to originální molo. To totiž shořelo a je stále možné ho vidět kousek od toho nového. Další velmi viditelná dominanta Brightonu je Brighton i360 - vysoká věž (138 metrů) se skleněnou kabinou, která jezdí nahoru a dolů.
My jsme nenavštívili ani Brighton pier, ani Brighten i360. Obojí jsme obešli a úzkými uličkami došli k Royal Pavilion. Tento palác svým vzhledem připomíná spíše Indickou nebo Čínskou architekturu. Byl to ale záměr a dokonce ho navrhl i anglický architekt (John Nashen). Královská rodina už palác nevyužívá, naposledy ho používala královna Viktorie v 19. století. Nyní už se jedná pouze o turistickou atrakci.
Procházeli jsme si uličky města, které mě úplně fascinovaly. Bylo jich hrozně moc, jako v bludišti a byly úzké, lemované nádhernými domečky. Těmito uličkami jsme došli až na náměstíčko Churchill Square Piazza. Tady jsme dostali rozchod a mohli jsme v Brightonu dělat úplně cokoliv.
Až do této doby jsme se s Káťou snažili vyhýbat McDonalds. Tento den jsme ale nenašly nic jiného, tak jsme si řekly že jeden Mekáč zvládneme. A byla to dobrá volba, protože v britském McDonalds prodávají smažák! Obešli jsme pár obchodů ale už jsme nenakupovaly tolik, protože jsme všechno nakoupily už předchozí den. Navštívily jsme ale Pound Land, to je obchod s velmi levným zbožím. Nejdříve jsme úplně nevěděly co koupit. Došly jsme až do zadní části obchodu, kde jsme objevily nádoby plné sladkostí. Za 2,5 libry jsme si mohly nabrat půllitrový kelímek těchto sladkostí. To jsme neodolaly (:
Nevěděly jsme s Káťou, jak se spletitými uličkami dostat k molu, tak jsme prostě došly k moři. Měly jsme ještě nějaký čas, takže jsme sešly na pláž. Čas strávený u moře bych zapsala jako nejlepší část z celého výletu do Anglie. Neuvěřitelně foukalo, bylo pod mrakem a nebylo úplně teplo. Moře bylo úplně rozbouřené, některé vlny dosahovaly až tří metrů! Foukalo tak moc, že i racci měli problém se udržet ve vzduchu. Užívaly jsme si příjemný čas, ale britské bláznivé počasí nám to muselo opět pokazit. Začalo pršet, tak jsme se pomalu vracely na místo srazu. Oproti ostatním jsme s Káťou měly velké štěstí. Naši spolužáci na sraz pod střechou nestihli přijít před deštěm, který byl každou minutu horší a horší. Někteří opozdilci pak přišli úplně promočení.
Podle původního plánu jsme ještě měli jet na Greenwich, ale kvůli dešti jsme to odložili až na další den.
4. den - Londýn, Greenwich, Buckingham, veverky a SOHO
Ráno jsme vstali velmi brzy. Museli jsme vyklidit pokoj, zabalit si a jít na snídani. Normálně trvá cesta z Barking do Greenwich asi 15 minut. Cestou ale byly obrovské kolony, takže cesta trvala asi 40 minut.
Greenwich je část Londýna, kterou prochází nultý poledník, nachází se zde královská observatoř a univerzita. Autobus nás vysadil někde u rybníčku Folly Pond, odkud jsme šli asi 600 metrů k observatoři. A už když jsme k ní došli, všem nám spadla brada. Z vyhlídky byl vidět nádherný výhled na centrum Londýna, mrakodrapy a Greenwichskou univerzitu pod námi. Po tom, co jsme se pokochali tímto výhledem, jsme zamířili k nultému poledníku. Ten rozděluje východní a západní polokouli. Vlastně nevím, co jsme všichni čekali. Ale po tom co jsme viděli jen čáru na zemi jsme byli lehce zklamaní. Hlavně nám paní průvodkyně říkala že strávíme většinu našeho času na západní polokouli. Na západě se nachází velká část Londýna, Oxford a Windsor.
Od poledníku jsme sešli ke Greenwich university. Pozorní fanoušci Marvelu poznají, že se zde natáčel Thor. A pokud si nevšimli tak nevadí. Já Thora viděla několikrát a nepoznala jsem to (: Kromě natáčení Thora... Univerzita je symetrická a to z důvodu, že královna Viktorie I. si přála mít z observatoře výhled na Temži. Proto je mezi budovami univerzity mezera.
Od univerzity jsme podešli Temži tunelem. To mě překvapilo a nevěděla jsem to, ale na několika místech vedou pod Temží tunely. Fungují stejně jako když vede most přes řeku. Ale nepřipadala jsem si tam moc dobře. Do tunelu vedou z obou stran dlouhá točitá schodiště. Samotný tunel má 400 metrů. Platí tam zákaz jízdy na kole, ale jen za tu chvíli co jsme tam procházeli, projelo kolem nás alespoň pět cyklistů.
Poté jsme nastoupili na metro, které bylo až nezvykle prázdné. Bylo asi půl desáté, takže lidé už byli ve škole i v práci. Vystoupili jsme na zastávce Canary Wharf a byl to hrozný šok. Nacházeli jsme se přímo v centru, všude kolem nás se tyčily vysoké mrakodrapy. Všechny měly skleněná okna od kterých se odráželo slunce přímo na nás, takže jsme nic neviděli. Rychle jsme proto zaběhli po schodech zase dolů do metra a vystoupili u Westminsterského paláce a u Big Benu.
Bohužel zrovna svítilo slunce ze špatného úhlu, takže jsme Big Ben špatně viděli. Westminsterský palác jsme si jen prohlédli a pokračovali dál. Já se u něj teď ale na chvíli zastavím. Westminsterský palác je sídlem parlamentu (House of Lords, House od Commons). Ve středověku, až do 16. století sloužil jako sídlo královské rodiny. Na začátku 16. století ale shořel. Byl opraven ale v 19. století byl opět zničen požárem. Nakonec byl ještě ve 20. století zničen bombardováním. Tohle mi třeba přišlo zajímavé, co vše už má za sebou, ale stále stojí na svém místě a vypadá nádherně. Zároveň mě zaujalo že Big Ben není název té slavné věže, ale zvonu který se nachází uvnitř. Samotná věž se jmenuje Elizabeth Tower, podle královny Alžběty II. a to od roku 2012. Do té doby to byl Clock Tower.
Při obcházení Westminsterského paláce jsme viděli stráže na koních. Nebyl zrovna čas výměny stráže, takže jsme pokračovali dál do St. James park. Zde jsme si koupili oběd a pozorovali veverky. Dostali jsme od učitelky za úkol počítat veverky a kdo jich bude mít nejvíc, vyhraje. S Káťou jsme napočítaly asi 30 veverek. Někteří ale údajně napočítali přes 70. Více než veverky nás ale zaujalo zvíře, vypadající jako kachna a husa zároveň. V parku se dokonce i nachází ostrůvek, který se jmenuje v překladu Kachní ostrov. Ještě více nás ale zaujal jeden racek, který se pokoušel chytit holuba. Chvíli se po parku naháněli až racek holuba chytil a jedl ho kousek od nás. Už jsme s Káťou nechápaly v Londýně snad nic. Káťa proto den nazvala Den, kdy racek jedl holuba. Což mluví samo o sobě.
V tuto chvíli už nám nic nebránilo v cestě a konečně jsme se mohli jít podívat do Buckinghamského paláce. Mohli jsme předběhnout celou frontu, protože velké organizované skupiny mají přednostní vstup. Před vstupem jsme si museli uklidit telefony, sundat hodinky a projít kontrolou jako na letišti. Poté jsme po dobu celé prohlídky museli držet batoh v ruce. Kdo chtěl, mohl si vypůjčit audio průvodce. Sice umím anglicky, ale vyprávění o paláci už na mě bylo moc těžké, takže jsem se spíš jen rozhlížela. V paláci platil zákaz focení. Celý palác má sice přes 700 místností ale pro veřejnost je jich přístupných pouze 19. Prošli jsme několik místností určených ke slavnostním večeřím, galerii obrazů nebo trůní místnost. V rámci prohlídky zrovna probíhala ukázka oblečení, co měl král Karel a jeho manžela Kamila na své korunovaci. Osobně prohlídka Buckinghemského paláce se spolu s mořem v Brightonu řadí mezi největší zážitky z Anglie.
Když jsme vyšli z paláce, zahřmělo a spustil se ohromný déšť. Poměrně jsme všichni zmokli. Jakmile přešel, vyšli jsme ze zahrad a doubledeckerem dojeli k Piccadilly circus. Toto náměstí se hodně liší od všech ostatních náměstí, na kterých jsme do té doby byli. Na jedné z budov bylo několik světelných reklam. Pohybovalo se tam ale zrovna hrozně moc lidí, že jsme skoro ani nemohli projít. Došli jsme o kousek dál na Leicester square, kde jsme dostali rozchod. Opět jsme ho trávily společně s Káťou. Navštívily jsme společně Čínskou čtvrť SOHO. Ani jedna ale nejsme úplně fanoušci čínského jídla. Proto jsme do této čtvrti jen nahlédly. Věřím že si ale milovníci čínské kultury přijdou na své. V Tescu jsme si koupili večeři do autobusu, na chvíli se stavili do Lego shopu a opět vše zakončili v McDonalds. Smažená mozzarela nám předchozí den hrozně chutnala.
Od Leicester square jsme pokračovali dál. Měli jsme trochu na spěch, abychom stihli večerní trajekt. Došli jsme na nejbližší zastávku metra a už na nástupišti nám bylo jasné, že to bude záživná cesta. V metru bylo tak hrozně moc lidí! Mačkali jsme se na sebe s cizími lidmi. Hned vedle mě se líbal nějaký pár. Už mi odumírala ruka, jak jsem se držela, tak jsem se na chvíli pustila. A bylo to úplně jedno, protože jak jsme byli v metru namačkaní, lidé mě drželi. Uvnitř se ani nedalo dýchat. Byli jsme všichni šťastní, když jsme konečně u O2 arény vystoupili.
A teď se konečně vracíme k O2 aréně. Tam kde vše začalo, zase končilo. Chtěli jsme si ještě všichni skočit na záchod, tak nás paní průvodkyně poslala do O2 arény. Já vlastně nevím co jsem čekala, že se uvnitř nachází. Ale nečekala jsem nákupní středisko. A velmi moderní nákupní středisko! Při vstupu jsme si museli sundat batohy a opět projít malou kontrolou jako na letišti. O2 aréna byla stejně jako London Eye a Millenium bridge postavena na oslavu nového tisíciletí. Kromě obchodů aréna nabízí atrakci, kdy je s jištěním možné vyjít na střechu arény.
Do autobusu jsme nalezli za doprovodu hromů a blesků. Akorát včas. Nad celým Londýnem se úplně setmělo a začal déšť. Celou cestu do Doveru jsem prospala. Před naloděním na trajekt proběhla pasová kontrola, při které jsme ale mohli zůstat v autobusu. Učitelky si jen vybraly naše pasy.
Už mi bylo špatně ze všeho jídla co jsem měla. Týden v kuse jsem jedla pouze polotovary. Trvanlivé pečivo, zabalené saláty a těstoviny. Nebo Mekáč. Opravdu jsem se těšila na normální teplé jídlo. Takže mi udělala radost teplá večeře zdarma. Mohli jsme si vybrat mezi vegetariánskou nebo masovou omáčkou s pita chlebem. K tomu hranolky, brambory, kaše nebo rýže jako příloha. Sedly jsme si s Týnkou k oknu, užívaly si normální jídlo a pozorovaly blesky venku. Shodly jsme se, že nechceme usnout, abychom prospaly cestu v autobusu. Takže jsme prozkoumávaly paluby lodi, prohlížely si fotky z výletů a podívaly se i ven.
Po dvou hodinách jsme dojeli do francouzského Dunkerque. Byla asi jedna ráno. A nevím jak ostatní ale já jsem hned usnula a prospala jsem celou noc, asi až do devíti ráno. No dobře, možná až do desíti. Cesta ale trvala neuvěřitelných 25 hodin! Projet Prahu trvalo více než 2 hodiny a celkově všechno nám trvalo dlouho. Ale dojeli jsme.
Výlet se mi neuvěřitelně líbil. A to nejen proto že jsme týden nebyli ve škole (:
Jak asi víte, preferuji objevování přírody. Takže cestování ve městech byla změna a nevím jestli úplně příjemná. Asi se mi úplně nelíbilo to množství lidí, všude přítomný asfalt, ne moc dobrá voda a už vůbec ne čerstvý vzduch. Vůbec ale nechci zájezd kritizovat. Naopak jak jsem již psala, se mi výlet velmi líbil. Bylo to zase něco jiného, dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí a velmi oceňuji připravenost a organizovanost paní průvodkyně.