Ve čtvrtek jsme se s moji kamarádkou Johankou domluvily, že bychom v sobotu 18. listopadu mohly vyrazit na výlet. Koukly jsme se na mapu, na idos, na počasí a vše svědčilo tomu, že je to dobrý nápad. 

V 8 hodin jsme se sešly na nádraží. S drobným zpožděním jsme dojely do Ústí nad Orlicí, kde jsme bez problému přestoupili na vlak do Dolní Lipky. Škoda že se nám takhle nepovedla i cesta domů.. ale o tom později. Cesta do Dolní Lipky se nám hrozně líbila. Viděly jsme blížící se zasněžené kopečky, díky kterým jsme se těšili ještě víc. 

Stihly jsme se ztratit dřív než jsme vůbec vyšly - na nádraží v Dolní Lipce které má jedno nástupiště. Odtud už to ale šlo dobře. Prošly jsme nekonečné Horní a Dolní Boříkovice a celou dobu se přitom dívaly na zasněžený Suchý vrch nad námi.

Na konci Horních Boříkovic jsme konečně sešly z asfaltové silnice na příjemnější cestičku po louce. Netrvalo dlouho, než jsme došly k prvnímu sněhu a nádhernému výhledu na Orlické hory. A v lese, kde se sníh lépe držel to vypadalo ještě lépe. Nádherný kontrast tmavého lesa a bílého sněhu. 

Po červeně značené Stezce Českem jsme pokračovaly lesem dolů z kopce, což jsme nechápaly: "Jak je možný že jdeme z kopce, když chceme jít na kopec?" Netrvalo dlouho, než jsme došly k dělostřelecké tvrzi Bouda. Nebylo ale úplně teplo, tak jsme si zde akorát vytáhly svačinu, kterou jsme jedly za cesty. Bylo proč si stěžovat, protože od Boudy už stezka vedla pouze do kopce. A celkem hodně do kopce. Sněhu přibývalo, stejně jako mlhy a dokonce se objevily i stopy běžek. STOPY BĚŽEK NA 5 CENTIMETRECH SNĚHU! To už jsme ale vyšly na poslední kopec a objevily se pod rozhlednou na Suchém vchu.

I ta troška sněhu mi úplně navodila vánoční náladu (Johanka má vánoční náladu už od minulých Vánoc, takže to na ni nijak nepůsobilo). Naštěstí jsem s sebou měla deku, takže jsme odhrnuly sníh z lavičky, na kterou jsme si deku daly. Moc dlouho jsme se ale nezdržely, protože foukalo a lehce sněžilo. Po slavnostním přípitku a ohřátí teplým čajem jsme začaly rychle scházet dolů. 

Johance jsem slíbila, že už to bude pouze z kopce.. tak to jsem ji dala falešnou naději protože to nebylo ani zdaleka. Nejdřív jsme musely proskákat pár močálů které nás provázely cestou do Orliček. Jestli jsem o Boříkovicích řekla že jsou nekonečné.. to byl slabý odvar oproti Orličkám které nám trvaly snad hodinu na přejití!

Po projití Orliček jsme zjistily, že nám za hodinu jede vlak. Ambiciózně jsme si věřily, že to zvládneme. Ale na začátku Jablonného nad Orlicí už nám zbývalo pouhých 13 minut. Lehce jsme to vzdaly (spíš já, Johanka stále věřila). Vlak měl odjíždět za 5 minut a my už viděly vlakové nádraží. Rozběhly jsme se a projel kolem nás náš vlak. Johanka mi utekla tak jsem na ni jen volala aby zastavila vlak. V tu chvíli co Johanka doběhla na nástupiště se vlak rozjel. Výpravčí a nějaké staré babičky se nám smály, že když nás už z dálky viděli běžet, jim bylo jasné, že nemáme šanci to stihnout. Ale tak jsme to alespoň zkusili. Teď když se o tom s Johankou bavíme, tak se jen smějeme. 

Další vlak jel za více než hodinu, naštěstí se taťka nabídl, že pro nás přijede. 

Musím říct, že i po všech zahraničních cestách je pro mě Česká republika, česká příroda a krajina, stále favoritem. Miluji tu dostupnost, jak je snadné si ze dne na den domluvit takovýhle malý výlet. A všechny ty krásné výhledy.. Celou cestu jsme se s Johankou kochaly, hrozně jsme si celý den užily a shodly se, že takové výlety budeme podnikat častěji (a třeba i ve větším počtu...)

Prostor pro dotazy: