Jaké jsou výhody, když nejedete v létě do Itálie k moři ale do hor? Za mě určitě že tam není takové horko, k tomu máte nespočet nových zážitků a uvidíte výhledy co jinde neuvidíte. Takže jsme letos samozřejmě nejeli k moři ale do Alp.
Vyjížděli jsme z domu kolem 5 ráno. Čekala nás 11 hodinová cesta do italských Dolomit, konkrétně do městčka Pinzolo, které zahrnuje menší vesničky Sant Antonio di Mavignola a Madonna di Campiglio. Cesta samozřejmě kvůli kolonám trvala mnohem déle. Každopádně nám ji zpříjemňovali všudypřítomné hrady a při průjezdu Brennerským průsmykem pohled na vysoké skály. Nakonec jsme večer dojeli do Camping Fae. Vzhledem k tomu, že jsme celou cestu pozorovali skalnaté vrcholky, těšili jsme se na hezké výhledy ze stanu. Byli jsme pak trochu zklamaní, že jsme z campu viděli jen kopce s lesem. Našich vysněných výhledů jsme si ale následující dny užili víc než dost. Jinak camp neměl chybu. Plácky na stany byly prostorné a rovné, sanitárky čisté a nové. Celkově byl camp tichý a klidný.
Probudili jsme se do deštivého rána, takže ačkoliv jsme se těšili do vysokých hor, spokojili jsme se s výletem v údolí. Nakonec si ale dovolím za všechny napsat, že to byla moc pěkná procházka. Cesta vedla 18 kilometrů kolem jezera Sarca a dál podél řeky Sarca di Genova. Šli jsme po úzké cestičce lesem, po kamenech, po kořenech nebo po dřevěných chodníčcích. Jednou za čas se les otevřel a ukázal nám vodopády či kopce v mlze.
Počasí nebylo tak špatné, jak jsme čekali. Slunce sice nesvítilo, ale alespoň nebylo horko před kterým jsme se v horách skrývali.
Otočili jsme se u kostelíku Chiesa della Madonna della Neve, u kterého se nachází památník na druhou světovou válku. Cestou zpátky na parkovišti jsme se zastavili v chatě Rifugio Adamello Collini na čaj, kávu a zákusek. Na cestu zpátky jsme už zvolili místo lesní cestičky silnici.
Cesta k jezerům vedla kousek po sněhu, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Zastavili jsme se u jezer Tre Laghi, která jsou spojena potůčkem. Nevykoupali jsme se ale v ani jednom z nic, vykoupali jsme se v tůňce hned vedle jednoho z nich. Po příjemném ochlazení jsme kolem jezera Lago Alto pokračovali až k jezeru Lago delle Malghette, u kterého se nachází chata. V ní jsme se samozřejmě zastavili, protože půl jedná už dávno odbyla a taťka si potřeboval dát kafe :)
Od chaty už to byla jen necelá hodina cesty k naší lanovce. Za doprovodu krásných výhledů na protější vrcholy jsme sjeli zpět do vesničky a autem se dostali do campu. Celá trasa měla 9 kilometrů s převýšením přibližně 700 metrů.
Hrozně jsme si přáli, podívat se na skály, které jsme viděli na druhé straně přes údolí...
Cíl naší cesty byl vrchol Bocchetta dei Tre Sassi. Čekalo nás stoupání přibližně 400 výškových metrů, proto nás překvapila cesta z kopce. Těšili jsme se na krásné výhledy, ale jakmile jsme se dostali na druhou stranu od lanovky, všechny vrcholky se nám skryly v mracích. Mlha nás nakonec doprovázela celou naší cestu.
Nejprve cestička vedla zelenou loukou z mírného kopce. Měli jsme štěstí a viděli sviště. Na rozcestí se ale všechno změní. Stezka zabočila doleva, kde jsme chvílemi mezi mraky zahlédli vysoké skalnaté vrchy. Vlastně bylo dobře, že se skály skrývali mezi mraky, protože jsme neviděli, kam až nás cesta vedla. Šli jsme po čím dál prudší cestě, která chvílemi vedla po suťovém poli a chvílemi po sněhu.
Po asi hodině a půl jsme se konečně dostali na sedlo Bocchetta dei Tre Sassi, odkud byl nádherný výhled na zasněženou druhou stranu hřebenu. Nasvačili jsme se a pomalu začali scházet zase dolů. Nejvýhodnější a nejrychlejší bylo sjet sníh po zadku. Původní plán bylo dojít na rozcestí a pokračovat via ferratou zpátky k lanovce. Cestou jsme ale potkali Itala. V batohu měl mačky a cepíny a říkal nám, ať rozhodně nechodíme druhou stranou. Že on tam teď šel a musel se vrátit. Nastalo dilema. Polovina z nás chtěla i přes Italovo varování pokračovat, druhá polovina chtěla sejít jinou cestou až dolů do Madonny di Campiglio. Nakonec jsme se domluvili poslechnout italského turistu a sejít zpátky do města. Sice s tím ne všichni souhlasili.. ale co se dá dělat :)
Čekalo nás tedy sklesat na 6 kilometrech 1000 výškových metrů. Nejprve opět po suťovém poli které se po chvíli změnilo v krásnou cestičku po rozkvetlých loukách a lesem až na parkoviště.
Po cestičce z kopce, asi po kilometru jsme došli na rozcestí. Z něj je buď možné pokračovat po široké cestě okolo jezera Lago di Cornisello superiore nebo odbočit do kopce k jezeru Lago Vedretta. My tedy odbočili. Odtud nás čekalo hodinové stoupání k hornímu jezeru. Nebylo to ale nic, co by se nedalo zvládnout. Stezka vedla po kamenech a kousek i po sněhu. A byl šok k jezeru Lago Vedretta dojít. Bylo celé zamrzlé! Všude kolem něj byla mlha, ve které jen chvílemi vykoukly okolní vysoké hory. Na chvíli mi bylo líto, že jsem si s sebou zbytečně brala plavky. Výzva ale zněla jasně. Kdo má plavky, jde do vody. A tak jsme šli na věc! A upřímně, čekala jsem tu vodu o dost studenější. Sice samozřejmě byla ledová, ale ne tak moc, jak jsem si to představovala.
Po koupání nám byla zima, tak jsme začali zase scházet. Sešli jsme dolů velmi rychle. Prošli jsme kolem kapličky a noclehárny Malga Carnisollo. Nakonec jsme obešli celé jezero Lago di Cornisello superiore a ještě prošli kolem jezera Lago di Carnisollo inferiore až k horské chatě Rifugio Carnisollo, u které jsme parkovali. Za odměnu jsme si dali kávu, čaj a horkou čokoládu. A vyšlo nám to časově skvěle, protože začalo pršet až na posledních 400 metrů k autu.
Cestou z předchozího výletu jsme potkali velké stádo koz. Nevěděli jsme co s nimi dělat, protože byly úplně všude! Za námi jelo velké auto, kterému se tato situace zřejmě nestala poprvé. Bezmyšlenkovitě mezi kozami projelo. Zastavili jsme na parkovišti u Rifugio Nambrone, kde začíná kilometr dlouhý okruh.
Už na začátku krátkého okruhu nás přivítalo velké množství průzračných tůní a malý vodopádek. Lesem jsme šli asi 200 metrů dál k většímu vodopádu. Jen kousek od něj vedl mostek přes řeku, takže nás osvěžilo několik ledových kapek. Od vodopádu jsme šli po rozkvetlé louce s výhledem na vysoké hory v dálce. Konec okruhu vedl po dřevěných chodníčcích a mostech přes řeku.
Přejeli jsme autem asi hodinu a půl na parkoviště u městečka Drena. Z parkoviště jsme šli přibližně kilometr na nástup via ferraty. U cedule označující začátek stezky jsme si oblékli úvazky a po kamenech v potoce se dostali k začátku lana. Spěchali jsme, abychom vyšli dříve než rodina, co se také na ferratu chystala. Ale moc jsme si nepomohli. Před námi bylo také dost lidí, takže jsme čekali už před nástupem a čekali často i přímo na ferratě.
Jinak je ale via ferrata krásná. Vede nejprve nad potokem, jen po kramlích. Je to hezký zážitek. Tato část je ale jednoduchá, obsahuje jen jeden trochu těžší úsek, ve kterém jsme měli pocit mírného převisu. Není to ale nic, co by se nedalo zvládnout. Ferrata nabízí i pár unikových cest. Jakmile skončil tento úsek v soutěsce, pokračuje se chvíli po obyčejné kamenité stezce. Už jsme se báli, že to bylo vše, ale naštěstí po překročení říčky nás čekal žebřík vedoucí ke dvěma lanovým mostkům. Od nich už jsme šli jen po již zmíněné kamenité cestičce.
Od via ferraty jsme přejeli jen asi 10 minut na parkoviště Parcheggio del Bosco Caproni. Odsud jsme vyšli na krátkou procházku. Nejprve jsme procházeli kolem skal, na kterých zrovna lezli horolezci. Chvíli jsme je s obdivem pozorovali a pokračovali dál do kopce k dlouhé jeskyni Cave Basse, Medie a Alte. Je to jedna dlouhá jeskyně vytvořená člověkem. Má i podpěrné sloupy. Všechny cedule ale byly v italštině, takže nevíme přesně, jak se tam vzaly.
Tunelem jsme prošli dál a po červené značce se procházeli mezi kamennými zídkami bývalé vojenské pevnosti Trincee Austro-Ungariche. Začalo pršet, tak jsme si jen rychle vyfotili výhled na Arco a rychle seběhli dolů zpátky k autu.
Náš poslední den v Itálii jsme ukončili v jezeře Lago di Garda. Zaparkovali jsme na parkovišti v Riva del Garda, asi 5 minut chůze od jezera. Při koupání nám zrovna začalo pršet, ale to nás nezastavilo! Pak už jsme se jen stavili na výbornou italskou zmrzlinu a jeli zase hodinu a půl zpátky do Madonny di Campiglio.
Tímto výletem pro nás skončilo objevování italských hor. Vše jsme zabalili, rozloučili se se skalnatými vrcholky a za 5 hodin přejeli do Rakouského města Sankt Lorenz kousek od Salzburku. Zabydleli jsme se v campu Seecamp Nussbaumer.
Ráno jsme vyšli už kolem 7 ráno, abychom se vyhnuli davům a vysokým teplotám. Vycházeli jsme z našeho campu Nussbaumer. Na nástup ferraty vede stezka lesem, necelé 2 kilometry. Pod nástupem jsme si oblékli ferratové sety a vyrazili. Via ferrata začíná žebříkem. Pokračuje po cestičce která občas obsahovala lezecké úseky. To se změnilo po asi 20 minutách, kdy už nás čekali pouze lezecké úseky. Po hodině jsme dolezli k lávce, která spojuje dvě skály. Všichni jsme se shodli, že úsek za lávkou nám přišel nejtěžší. Já bych ho nazvala i trochu nepříjemným. Na tomto úseku se totiž leze pouze po kramlích a je občas potřeba se k další kramli natáhnout. Není to ale nic, co by se nedalo zvládnout. Od lávky už jsme lezli asi 40 minut k vrcholovému kříži.
U kříže jsme se kochali výhledem, nasvačili se, podepsali do vrcholové knihy a začali pomalu scházet zpátky do campu. Cesty dolů jsme se trochu báli. V českých médiích proběhlo v posledních letech několik zpráv o úmrtích Čechů právě na této cestě. Vůbec jsme nejdřív nechápali, kde někdo mohl spadnout. Scházeli jsme po prudké lesní cestičce která sice byla nepříjemná, ale nepřišla nám nebezpečná. To se ale po chvíli změnilo. Cestička byla nakonec jištěná lanem a obsahovala několik žebříků. Jedna z Češek má cestou dokonce i památník. Celá cesta dolů nám trvala necelé 2 hodiny.
Vrátili jsme se do campu poměrně brzy, takže zbytek dne jsme jen odpočívali a koupali se v jezeře Mondsee.
Zaparkovali jsme na parkovišti na Tiefbrunneues Strasse. Původně jsme chtěli vyjet ještě výš na parkoviště pod chatou Lärchenhütte. Ale cesta pokračovala za závorou, tak jsme dál nejezdili. I platba našeho parkoviště byla složitá. Protože po tom co jsme vyjeli nahoru k závoře jsme zjistili, že parkovací automat je dole, asi o kilometr níž.
Vyšli jsme po kamenité cestě k hornímu parkovišti. Byli jsme překvapení, jak rychle cesta utíkala. Za půl hodiny jsme došli k rozcestí, kde jsme pokračovali dál po široké cestě k Arnikahutte. Je možné jít celou cestu po široké cyklostezce (4 km), nebo si to zkrátit po červené stezce (2,5 km). Od Arnikahutte už zbývá jen posledních 300 metrů do kopce na nejvyšší bod celé cesty Zwolferhorn.
Od kříže jsou krásně vidět všechna jezera která se v okolí hory nachází. Chvíli jsme pozorovali paraglidisty a zašli ještě 200 metrů na vyhlídku Seeblick. V chatě Voit'l Hütte am Zwölferhorn jsme se občerstvili a po nepříjemně prudké cestě sklesali zpět k našemu parkovišti.
Poslední den jsme podnikli dva výlety. První z nich byl výlet na vrchol Schober. Autem jsme za asi 10 minut dojeli na parkoviště restaurace Ansitz Wartenfels, odkud už nás čekalo pouze prudké stoupání.
První zastávkou pro nás byla zřícenina hradu Burgruine Wartenfels. Zbylé zdi už sice hrad moc nepřipomínají, ale když hrad ještě stál, mohli si jeho obyvatelé užívat nádherných výhledů na skalnatý vrchol Schober a jezero Fuschlsee. Od zříceniny jsme pokračovali k prvnímu kříži. Stezka je v mapách sice značená jako via ferrata, ale žádné žebříky ani lezecké úseky se na cestě nenachází. Jen pod druhým křížem je pár metrů skály s lanem.
Celá cesta z parkoviště na vrchol Schober trvá asi hodinu (1,3 km, 408 výškových metrů). Je možné vidět všechna jezera (stejně jako ze Zvolferhornu, akorát z jiného úhlu) a za hezkého počasí lze v dálce vidět i skalnaté vršky Dachsteinu.
Zpět na parkoviště jsme nešli po stejné cestě. Zvolili jsme delší cestu přes menší vrchol Fraunenkopf.
Protože jsme předchozí výlet měli hotový velmi rychle, proto jsme kousek popojeli autem na parkoviště v městečku Fuschl am See. Najít pláž která je zdarma u tohoto jezera je téměř nemožné. Všechny pláže jsou buď soukromé a zavřené nebo veřejné ale placené. Šli jsme kousek po cestičce, až jsme narazili na malou nenápadnou plážičku. Kdo hledá, ten najde. Akorát naše plážička nebyla na slunci.
Celé obejití jezera trvá asi 3 hodiny a byla by to asi příjemná procházka, kdyby nebylo takové horko.
V Itálii a Rakousku jsme dohromady strávili 10 krásných dní. V Itálii jsme si užili vysokých skalnatých hor a sněhu. V Rakousku jsme zažili trochu adrenalinu v podobě via ferrat. Každý stát nám nabídl něco jiného a myslím že za všechny můžu napsat, že jsme si dovolenou víc než užili.
Už se stalo každoroční tradicí, že s taťkou vyrážíme na přechody do vysokých hor. Letos tomu nebylo jinak. Rozhodli jsme se vyrazit opět do Chamonixu. Minulý rok jsme se na Chamonix dívali z vrchu v rámci TMB, letos jsme zde začínali cestu Walkers Haute Route. Jedná se o 220 km dlouhou cestu s převýšením 14 000 m (hodnoty...
Jaké jsou výhody, když nejedete v létě do Itálie k moři ale do hor? Za mě určitě že tam není takové horko, k tomu máte nespočet nových zážitků a uvidíte výhledy co jinde neuvidíte. Takže jsme letos samozřejmě nejeli k moři ale do Alp.
Minulý týden jsem strávila nádherné 4 dny ve Slovinsku a 1 den v Itálii, v rámci odborné exkurze se školou. Exkurze se účastnilo přes padesát lidí, včetně žáků, učitelek a paní průvodkyně. Už na začátku zmíním mé dvě spolužačky - Soňu a Anežku, se kterými jsem trávila nejvíce času.
Mallorca by mohla nést mnoho názvů: ostrov pomerančů, cyklistů, větrných mlýnů, mořských plodů, koz a krásného počasí. Neustále mě překvapuje, jak je každý ostrov jiný. Ačkoliv má Mallorca hory a moře, což mají i ostatní ostrovy, stejně se liší. Mallorca nabízí písčité i kamenité pláže pro ty, kteří rádi odpočívají u moře. Hned vedle pláží řady...
Rok 2023 byl neuvěřitelný a nechápu že už je konec. Jak je možné že utekl tak rychle!? Stihla jsem toho opravdu hodně a ráda bych se ohlédla za všemi cestami a výlety, které jsem absolvovala.
Ve čtvrtek jsme se s moji kamarádkou Johankou domluvily, že bychom v sobotu 18. listopadu mohly vyrazit na výlet. Koukly jsme se na mapu, na idos, na počasí a vše svědčilo tomu, že je to dobrý nápad.
17.9. ve 13 hodin, jsme autobusem vyjeli na dlouhou cestu do Velké Británie. Výlet byl se školou, proto jsem mohla uprostřed září jet pryč a musím říct, že to opravdu stálo za to. Museli jsme se dostat do francouzského přístavu Calais, odkud nám v 6:40 ráno plul trajekt do anglického Doveru. Celou cestu do Francie jsme prospali, protože se...
Prázdniny máme sice všichni nabité, ale našli jsme si čtyři volné dny na krátký úsek Stezky Českem. Jako vždy jsme šli já, taťka, Evžen a Arnošt. Na tuto cestu se k nám přidal brácha, krosna Gertruda a naši dva kamarádi Lubor a Tomášek. Nevzali jsme si toho s sebou moc. Čekali jsme že bude teplo, takže oblečením jsme šetřili....