Taťka očividně po WHR neměl dost, tak na začátku září vyrazil sám do italských Dolomit na cestu Alta Via1. Z cesty si odvezl plno zážitků - spoustu sněhu, zavřené chaty nebo přespání s vlky. Přeji příjemné čtení :)

(pod)zimní přechod Dolomit.

Začátkem září mi začal v hlavě klíčit nápad na další výšlap. Procházel jsem kolem knihovničky kde jsem zahlédl průvodce Alta Via1. Řekl jsem si, že trasu už jsem si jednou připravil, ale neuskutečnil. Tak na co čekat... ???

Ano třeba na to až se přeženou povodně a v Dolomitech bude méně sněhu... o tom později. V neděli 15.září padá finální rozhodnutí, že vyrazím. Poprvé sám.

Den první.

Cesta do Toblachu vlakem by vydala na samostatný článek. Vyrazil jsem v úterý 17.září s tím, že pojedu vlakem před povodňovou vlnou která se žene z Čech. Mýlka, pršelo i v Rakousku a Itálii. Tím se cesta vlakem zkomplikovala. Jediný dopravce který dojel na čas byly České dráhy do Vídně. Tím pohodové cestování skončilo. Další spoje byly buď zrušené, nebo odkloněné. 

Ale nakonec jsem se s asi 2.5 hod zpožděním dostal do Toblachu. Měl jsem najitý kemp který byl, jak mi paní na recepci řekla, plný. To mě překvapilo v půlce září, uprostřed týdne... nakonec se ještě jedno malé místo u plotu našlo. Teplá sprcha, pizza v restauraci na uvítanou byla moc fajn.

Den druhý.

Ráno byla docela zima cca, 4C. K snídani jsem dojedl pizzu od večeře, koupil si něco na cestu, vypil kafčo (jak jinak) a postavil jsem se na zastávku autobusu. Čekala mě půl hodinka jízdy ke startu Alta Via1 (AV1) k Lago di Braires. 

Lago di Braires prý patří mezi jedno z nejkrásnějších jezer v Itálii. Musím dát tomuto tvrzení za pravdu. Krásně čistá voda ve které se zrcadlí zasněžené vrcholky okolních kopců. Dále trocha té masové turistiky, půjčovna lodiček, kavárny a hotel... 

Na start se obchází celé jezero a cesta začne jak jinak než stoupat. Začínám se svlékat a potit... Asi po kilometru se objevuje první sníh. To je paráda první letošní sníh, huráááá. Po dalším kilometru už jdu jenom sněhem, no hurá. Krok dopředu, dva dozadu... Říkám si, že jsem počasí trochu podcenil, ale nějak to dopadne. Ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo. Naše oblíbené heslo s Anet. 

Cestou se naskytují krásné výhledy je vidět jak se vzdaluji od jezera. Cesta je zde dobře značená, každou chvíli je dřevěná cedulka se značkou AV1. Asi po další hodině docházím na nejvyšší bod dnešního dne Forcella Sora Forno (2388m). Je poledne, čas na další kafčo - lepší se napít do zásoby - Rifugio Biella. 

Dál se jde po hezké široké cestě. Sněhu trochu ubývá a říkám si, že se stanováním to nějak půjde. Budu muset pečlivě vybírat místo a spát pod 2100m. Cesta se krásně vlní nahoru a dolů proplétá se mezi skalkami. Po chvíli přicházím opět na širokou cestu z kopce. Ta mě po asi 2km dovede k cíli dnešní cesty - Rifugio Pederu. Jediné ubytování které se mi podařilo předem si zamluvit. Ubytování je stále dost rozebrané. Je potřeba zamlouvat několik měsíců předem. Potkal jsem pár z Polska a ti prý zamlouvali ubytování už v lednu na září. Čekal na mě krásný útulný pokojíček. Tak hned z batohu vytahuji mokrý stan od rosy a spacák a vše dosušuji na další dny.

14km ↑860m ↓820

Den třetí.

Další den ráno vycházím asi v 8hod, nemám kam spěchat (než mě napadne jít o 10km víc) takže jdu na pohodičku. Cesta začíná opět stoupáčkem, ano opět se svlékám, ale jen na chvíli něž začne pršet. Ano, světe div se, i mně na dovolené prší. Přemýšlím kde nastala chyba, kafe jsem měl. Jediné co mě napadá, je že jsem neměl čas se naladit na to, že jedu opět do hor. Tahám pláštěnku a pokračuji v cestě. 

Asi po 20 min docházím k Rifugio Fanes, kde už mi opět svítí sluníčko. Cesta se dál klikatí zasněženým lesem pomalu stoupám k Lac de Limo. Opět se mi naskytuje krásný výhled na jezírko ve kterém se odráží mraky, modrá obloha a zasněžené vrcholky. Jsem šťastný, že tu jsem. Je zima, fouká vítr, ale za ten pohled to prostě stojí. I kdybych už nic jiného na cestě neviděl, tak tohle stálo za to. Nasávám atmosféru hor a sílu okamžiku. Asi po 15 min kochání jdu dál. Opět se jde po široké cestě na které mě míjejí cyklisté, běžci a turisté. Líbí se mi na tom to, že každý si užívá hory po svém. Chceš běžet... tak utíkej. Chceš se projet na kole, vem si kolo a jeď…

Procházím přez travnaté louky, kde skotačí svišti. Myslel jsem si, že jsou rozumnější a už dávno spí ve svých teplých norách. Jak jim závidím, že mají nocleh vyřešený. Po chvilce přicházím k Ucia de Gran Fanes kde jsem plánoval své pravidelné kafčo. Přivítala mě cedulka, že je do konce sezóny zavřeno. Na lavičce se poradím s Marunou (mapy.cz), jak to mám ještě daleko k místu, které jsem si vybral na nocleh. Tak prý už jen kousek. Je fakt, že na dnešek by to bylo asi málo km, tak si o 10km přidám a rázem začínám spěchat...

Víceméně proběhnu údolím k odbočce na Forcela di Lech. Dám si tyčinku na cestu. Cestička se klikatí po úbočí kopce kde se opět naskytují výhledy na okolní skály. Cesta se zvedá a stoupá. Po chvíli už jdu opět sněhem, místy po kotníky. Naštěstí je cesta trochu vyšlapaná. 

Asi po 1.5 hod stoupání docházím na vrchol, jedná se vlastně o sedlo Forcela di Lech 2486m, kterým se hned schází k jezírku Lech de Lagacio. Nahoře si dávám svačinku a jen co dojídám, začne chumelit. Hurááá letošní první chumelení... 

Cestička dolů je dost úzká, zapadaná sněhem a hodně se klouže. Jelikož trochu pospíchám, předbíhám skupinku američanů, kterým sestup nedělá moc dobře. Lech de Lagacio je malinké jezírko, ale o to hezčí. Střídají se mraky, sluníčko, déšť a mlha. Vše na mě působí zvláštní ponurou atmosférou, takovou syrovou zimou která k horám neodmyslitelně patří. 

Od jezera stoupám k dalšímu sedlu Forcella Lagazuoi 2572m. Odtud vede odbočka k Rifugio Lagazuoi - prý nádherné ubytování. Dnes není času nazbyt, ani na krátkou zastávku na kafčo... ajo já dnes neměl kafe. Tak proto to počasí. Déšť, sníh, mlha. Jen za dopoledne se na mě vystřídaly všechny 4 roční období a odpoledne kromě ohně zbytek živlů... v mlze odhaduji s Marunou na odbočce cestu a jde se dál. Občas se ukáže kousek skály. Výhledy musí být krásné. Tak příště. 

Asi po půl hodince se mlha rozfouká a přeci jen vidím zítřejší ikonickou horu Cinque Torri. Scházím do údolí, kde jsem měl najité místo na mapě s rovným pláckem. Přicházím na místo a skutečně hezké rovné místo na stanování. Sice kousek od silnice. Rozhlédnu se po okolí a v lese zahlédnu komín... že by chatka? Dojdu k ní beru za kliku, zavřeno. Nevadí postavím stan na zápraží. U chatky je tekoucí voda kterou raději převařím. Povečeřím a jdu se setměním spát. Dnes krásný den.

21km ↑1446m ↓995 

Den čtvrtý.

A rána jsou tu chladná... Na chatce visí teploměr a ukazuje 4C. Vařím si snídani, čaj a kafčo. Zabalím se. Jsem vděčný za zápraží, že nemám mokrý stan. Stoupám opět, abych za chvíli mohl zase klesat, zastavuji se u vyhlídky na Cortina d Ampezzo. 

Asi po 1.5 hod docházím k Rifugio Scoiattoli. Dávám si kafčo, jak jinak, musím si po včerejším debaklu pojistit počasí. Natáčí se zde zrovna nějaký film, vrazím někomu telefon s prosbou o fotku... je vidět, že pán byl asi od filmu a kompozice fotky tomu odpovídala. Kafíčková s Cinque Torri. Procházím okolo dalšího Rifugio tentokrát, už kafe vynechávám a scházím po blátivé cestě až k asfaltce a Ponte de Ru Curto. Malé odpočívadlo. 

Cestou z kopce mě začalo bolet koleno a to dost... Už včera se ozvalo... beru si Ibalgin, pro jistotu Ibalginem i namažu. A mažu dál... Do kopce, z kopce atd, opět krásné výhledy, po obloze se honí mraky. Co mi chybí? Kolem 12. přicházím k Rifugio Croda da Lago. Za mě nádherně položená horská chata u jezera s výhledem na hřeben hor. Dávám si oběd, zeleninovou polévku, brambory se slaninou a vajíčkem, pivo a kafčo... posilněn obědem se mi šlape samo. 

Přicházím k dalšímu sedlu, Forcella Ambrzzola (2277m), cestou sem potkávám pouze pár lidí a sám sebe chválím za skvělý nápad vyrazit na tuto trasu v tuto roční dobu. Zlehka se začínají barvit modříny, na horách je méně lidí, hospody jsou poloprázdné... Cesta ze sedla mírně klesá a po chvíli se mění na širokou cestu. Prochází opět lesem a naskytují se další krásné (jaké jinak) výhledy. Je pod mrakem, ale to ničemu nevadí. Výhledy se mění s každým krokem. Mám rád se vždy po chvíli otočit a vidět kolik jsem toho už ušel.

Cílem dnešního dne je kemp ve městě Pecol. Cesta z kopce dolů je nekonečná a Ibalgin už dávno přestal působit... Přicházím ke kempu, ale nějak se mi do něj nechce. Něco mě táhne naproti do Rifugio Palafavera se zeptat na nocleh. Slečna za barem je dost neochotná a podává mi vizitku, ať prý napíšu email s dotazem. Říkám ji, že jsem tady a teď. Jestli nebude snazší se tedy někoho zeptat, když ona neví... Vedle na židličce seděl naštěstí majitel a za dalších 10 min už jsem byl na pokoji. Mám štěstí. Teplá sprcha, večeře a ráno snídaně mi udělala radost.

24km ↑1169m ↓1633m

Den pátý.

Ráno mě probouzí nádherné počasí, svítí sluníčko a vše se tváří optimisticky. Zatejpuji si koleno na cestu. Po snídani vyrážím pro změnu opět do kopce. A pro změnu se po chvíli opět svlékám, dnes hned do kraťas. Cesta vede přes malé lyžařské středisko a nastoupává až k Rifugio Coldai. Jsem zde docela brzy, takže na oběd to ještě není. Ale na kafíčko s borůvkovým koláčem je čas vždy. 

Po občerstvení pokračuji přes sedlo k jezeru Lago di Coldai. Nádherné čisté jezírko ve kterém se odrážejí okolní skály. Po chvilce kochání jdu dál, nastoupám do dalšího sedla, kde se rozhoduji pošetřit bolavé koleno a místo cesty dolů a nahoru jdu po "vrstevnici, nábližce, zkratce, vše jen ne cestě" spíš po suťovém poli přímo pod skálou. Cestičku po chvilce stejně ztrácím, tak se asi po hodině chůze po šutrech postupně vracím na hlavní stezku. Kolena jsem nepošetřil… a ještě ztratil čas. 

Přicházím k dalšímu sedlu Forcela di Col Rean. Když se ozve ohromná rána. Někde se urval kus skály a je slyšet, jak se šutry sunou dolů. Nic není vidět asi to bude z druhé strany masivu. Říkám si, že nebylo moc rozumné jít přímo pod skálou a snažit si kousek ušetřit. Mohl jsem být ve špatnou dobu na špatném místě. 

Cesta dál pokračuje mezi skalkami, trochu klesá až se dojde po cca 1,5 hod do dalšího Rifugio Mario Vazzoler. Jsou už asi 3h odpoledne, tak si dávám pozdější oběd a samozřejmě kafčo. Ještě mě nějaký ten kilometr čeká. 

Cestou jsem potkal pána z Německa, dobře se s ním povídalo a šlo, ale má tady ubytování a pro dnešek končí. Dál pokračuji opět sám. Cestou dnes už nikoho dalšího nepotkávám, tak mám hory opravdu sám pro sebe. Cesta od Rigugio dost klesá, což je škoda. Teď následuje trochu nudnější pasáž lesem, kde se opět nastoupávají ztracené metry. 

Z jiného cestopisu mám načtené, že by cestou měla být chatka na spaní. Doufám, že tam stále stojí. Rozhlížím se cestou kde by se jinde dalo přespat a moc míst k rozdělání stanu nevidím. Z jedné strany sráz dolů a z druhé nahoru. Asi kolem 6hod večer přicházím k chatce Casera del Camp. Chatka opravdu stojí a je nádherně zařízená. Dřevo na zatopení v krbu. Před chatkou teče potůček. Vodu používám jen na vaření pro jistotu. Komín od krbu nějak špatně táhne, tak jsem si z chatky udělal velkokapacitní udírnu. Další hodinu větrám. Večeřím a kladu se ke spánku. Opět další nádherný den.

21km ↑1462m ↓1099m

Den šestý.

Ráno se probudím. Vykouknu z chatky zkontroluji jinovatku a jsem rád za chatku. Při snídani pročítám sešit se zápisky lidí kteří tu spali. Spousty krajanů. Je vidět, že nejsem jediný který cestopis o chatce četl. Opět svítí sluníčko, ale na kraťasy je ještě zima. Navíc by mi chyběla ranní rutina s převlékáním se. 

Vyrážím, jak jinak, než do kopce přes sedlo Forcella del Camp (1933m). Asi po 1,5hod přicházím k Rifugio Carestiato. Kafíčko a štrúdl mi dělá radost. Cesta dál vede lesem a klesá až k asfaltce a sedlu Passo Duran. Odtud dál pokračuje opět po asfaltu asi 2km kde cesta odbočuje do lesa a úzkou pěšinkou začíná stoupat. 

Cesta pokračuje přes občasná suťová pole a vyschlá koryta potoků. Nastoupává, až se opět dostávám nad hranici lesa. Moc lidí odpoledne opět nepotkávám. Cesta rychle ubíhá, dnes nemám v plánu ani moc km. Chci dojít k Rifugio Pramperet a zeptat se na ubytování. Přicházím brzy asi ve 4h odpolko. Dnes mi to nějak nešlape, tak se rozhlížím kde bych postavil stan v okolí. Nacházím hezké místo, říkám si. Tak dnes poslední noc, tak vymrznu no… nějak to dám. Rifugio je zavřené. Dnes zavírali… pak si vzpomenu, že jsem sem volal a ptal se na ubytko. Jen se mi popletli názvy… nevadí tím lépe. 

Vedle Rifugio stojí malá chatka, která je otevřená. Nakouknu do ní a sedí tam na posteli starší manželský pár. Tak se pozdravíme prohodíme pár vět a jdu si stavět stan na své místo které jsem našel cestou. Asi po 15 min koukám, že manželé procházejí kolem, tak se ptám jestli v té chatce spát nebudou. Prý je ještě brzy a chtějí ještě popojít… mám to ale štěstí… Balím co jsem rozbalil a jdu do chatky. Rifugio je opravdu dnes opuštěné, ale ještě třeba tekoucí voda mi udělala radost. Jak na vaření, tak na mytí. Dělám si pohodu, vařím si večeři, čaj… pozoruji západ slunce a užívám si horské samoty a momentu. Jsem vděčný, že tu jsem pozoruji tu krásu. 

Začíná se pomalu stmívat, tak jdu do chatky. Chvíli si čtu, pak si říkám, že si ještě venku vyfotím hvězdy. Vyšel jsem ven šteluji si telefon. Když zaslechnu něco co z údolí pode mnou. Asi jelen… štěká. Štěkání se mění ve vytí a ozývá se z více stran. Tak jelena okamžitě měním na vlka, možná raději tak na 4ks, což už je smečka. V chatce přemýšlím jak jsou vlci asi chytří. Že mi sem určitě vlezou, protože cítí ten kousek salámu… Snažím se zabezpečit dveře trekovou hůlkou, kterou při tom zlomím… Paráda zítra závěrečný sestup 2200m s jednou hůlkou… Snažím se usnout, ale vytí vlků se ozývá dál, hlavou se mi honí začátek filmu. Nejasná zpráva o konci světa – kde vlci sežrali celou vesnici… vlci poodešli o kousek dál, tak konečně usínám.

16km ↑ 717m ↓734m

Den sedmý a poslední v horách.

Ráno opět krásné, ale jak jinak než chladné. Vařím si čaj, kafčo. Dojídám ten zbytek salámu ať nedám vlkům záminku. Vyrážím, ano pozorný čtenář jistě uhodne, do kopce, kde se cestou co? Ano svlékám… Asi po hodince chůze vidím na vrcholku sedla Forcella de Zita Sud 2 postavy. Myslel jsem, že si něco fotí. Čím blíž jsem, tím lépe vidím, že nevědí kam dál jít. Jedná se o stejný manželský pár ze včerejška. Ukážu jim cestu a dál k vrcholu pokračujeme společně. Jsou na cestě už 10den a nikam nespěchají. Ani dnes neplánují dojít do cíle. Na vrcholku je krásné počasí, svítí sluníčko. Děláme si navzájem fotky a říkáme si, že je dobře, že jsme sem nepřišli včera odpoledne, když by bylo pod mrakem. Dopoledne je vždy hezky, odpoledne přicházejí mraky. Na vrcholku se loučíme a pokračuji dál sám. Přeci jenom jsou o dost pomalejší. 

Cestou potkávám stáda horských koz. Od rána jsem potkal víc koz než lidí. Cesta příjemně ubíhá. Zlomenou hůlku se mi podařilo ráno opravit izolepou na stan. Přicházím kolem 11hod k Rifugio pan Fontana. Dávám si kafčo, housku se sýrem a salámem, jablečný koláč. Je stále krásné počasí. Odpoledne se má začít kazit. Není času nazbyt. Než dojím, přicházejí mí angličané (manželský pár), chvíli ještě povídáme. Musím říct, že zajímaví a milí lidé. Pán kdysi pracoval pro armádu a teď v důchodu si několikrát do roka dávají s manželkou horské přechody a dálkové túry. Po chvíli se loučíme a klesám do údolí… 

Cesta se klikatí přes pastviny, mění se z úzké pěšinky na širokou lesní cestu. Za den jsem celkově naklesal 2200m, ale nebylo to ani znát. Asi ve 4hod odpoledne jsem došel do cíle cesty. Na hlavní silnici odkud jezdí autobus. Zastávka je asi 300m od cesty. Tak pomalu vyrazím. Ujdu asi 100m když už mám zastávku na dohled. Vidím, že přijíždí a zastavuje autobus. Běžím co mi síly stačí s krosnou na zádech. Naštěstí nastupuje několik lidí a autobusák chvilku počkal. Ocenil tím můj sportovní výkon za který by se nemusel stydět ani Usain Bolt. Skáču do autobusu. Autobus se rozjíždí a začíná pršet… Lepší načasování jsem si nemohl přát.

Večer jsem si koupil jízdenku na vlak, zašel si na pizzu. Stejným jídlem začínám i končím celou AV1. Noc trávím na hotelu v Bellunu a celou noc prší.

17km ↑821m ↓2223m

Den osmý.

Cesta domů vlakem příjemně ubíhá a díky různým zpožděním na sebe spoje lépe navazují a na přestupy mám vždy jen pár minut. Ve Vídni třeba 2min. Cca po 14h jsem doma. Krásný výlet.

Co na závěr?

Kdy vyrazit? V létě si to tu moc nedokážu představit. Tuto trasu chodí velké množství lidí a je téměř nemožné sehnat na trase ubytování. Věřím, že i restaurace jsou plné a na kafíčko je fronta. Já vyrazil 17. září a termín si nemohu vynachválit.

AV1 je nádherná trasa kde se výhledy mění za každou zatáčkou. Rozhodně jsem se tu nenudil. Na počasí mám také celkem štěstí, tak ho ani moc neřeším. Ale dopoledne bylo vždy hezky a odpoledne se přihnaly mraky, které se zastavily o okolní skály.

Kempování - po cestě jsou místa kde se stan dá postavit. Každý den by se takové místo najít dalo.

Ubytování v chatách – potřeba mít zamluvené několik měsíců předem. Na léto je dobré zamluvit si chaty už třeba v září předešlého roku…

Kdo sleduje a čte cestovaní s Anet pravidelně, tak ví, že jsme už několik dálkových tras společně prošli. AV1 je zase jiná, než ty předešlé. Řekl bych, že je nejjednodušší z těch které jsme šli. Na trase nebyl žádný těžší úsek, nějaké překvapení. Takže kdo by chtěl začít s dálkovými přechody hor a přemýšlí kterou trasou začít. Tak doporučuji AV1. Ale pozor je návyková budete se sem chtít vrátit, tak jako já…

Prostor pro dotazy